Obsah
Dějiny zámku Pačlavice
Území, ve kterém se Pačlavice nalézají, netvořilo v období středověku větší správní dominium, ale již od počátku bylo roztříštěno na množství drobnějších feudálních statečků, v nichž nacházeli mnohdy svůj prvotní původ zástupci četné významnější moravské šlechty. K ní je možno počítat například pány z Morkovic a Švábenic. Feudální sídla se nacházela téměř v každé vesnici, byla různého druhu, od tvrze po obyčejný rezidenční dvorec.
Mezi jeden z těchto suverénních feudálních statků náležely také Pačlavice. Jejich existence je značně starobylá. Připomínají se poměrně brzy, již roku 1141 je v soupisu příslušenství přerovského kostela, který zde vlastnil jeden lán. V téže době daroval Vladislav II, vesnici Pačlavice svému kancléři Gervasiovi, po jehož smrti se vrátila zpět do rukou panovníka, jenž ji mezi léty 1158 až 1169 daroval pražským johanitům. V roce 1228 náležela dvě popluží v Pačlavicích velehradskému klášteru.
Detailnější pohled na středověké dějiny Pačavic a zdejšího feudálního sídla nám přináší teprve vznik moravských zemských desek, založených v roce 1348 pro dvě územně správní jednotky – brněnský a olomoucký kraj.
Tvrz v Pačlavicích vlastnil v roce 1355 Ješutbor z Drahanovic. Ten ji v tomto roce prodává svému příbuznému Heršovi. Hereš, který se poté po Pačlavicích psal, vzápětí zapisuje na tomto nově získaném statku věno své manželce Anežce 50 hřiven grošů a svého bratra Buzka z Drahanovic přijímá na toto zboží na spolek. Vymiňuje pouze Anežčino věno. Také Buzek, přestože jeho statky ležely na Kunštátsku a Olomoucku, užívá v tomto ojedinělém případě přídomek z Pačlavic. Potvrzuje tak jistá vlastnická práva na pačlavický statek.
Hereš spolu se svým bratrem Sulkem se jmenují po Pačlavicích ještě v roce 1356, kdy se objevují na listině Jana ze Švábenic, jejímž prostřednictvím prodává tři čtvrti lánu v městečku Švábenicích. Poté z písemných pramenů mizí.
Tvrz v Pačlavicích se objevuje v roce 1360 v rukou Racka ze Zborovic, jenž ji tehdy spolu s poplužním dvorem s dvěma lány, hospodou, patronátem zdejšího kostela a čtyřmi usedlostmi prodává Ješkovi z Boskovic.
Hlavní část zdejšího šlechtického statku s opevněným sídlem setrvalo v rukou pánů z Boskovic pouze velice krátce. Již roku 1365 jej bratři Oldřich, Jan, Tas a Vaněk z Boskovic prodávají Ortvínovi z Pornic.
Po jeho smrti dědí pačlavický statek Svatoš z Nezamyslic, který se psal také po Pačlavicích a zřejmě zde také sídlil. Jeho dcera Markéta převedla své věno, které na Pačlavicích měla, v roce 1371 na Tobiáše z Pačlavic.
V roce 1371 převádí Svatoš pačlavický statek na Bohušku z Kokor, jenž jej roku 1373 prodává Peškovi Zlámanému z Holohlav. Ten ho vlastnil pouze do roku 1376, kdy ho spolu s dvorem o rozsahu 1,5 lánu, pěti podsedky, mlýnem, dvěma rybníky a polovinou patronátu zdejšího kostela prodává Vojslavu z Křižánkova.
Po smrti Vojslava z Křižánkova zdědili pačlavické zboží jeho synové Vojslav, Jan a Filip. Bratři si statek rozdělili, toto vyrovnání mělo zřejmě za následek vznik nových feudálních sídel nejasné povahy. Snad šlo o pouze rezidenční dvorce. V roce 1386 se výslovně hovoří o dílu Pačlavic, „na kterém sedí Filip“. O druhých bratrech není mnoho zpráv. Víme jen, že v roce 1397 vstoupili na své veškeré zboží na spolek.
V roce 1406 zapsal Jan z Pačlavic svému bratru Filipovi svůj díl Pačlavic se zkaženou tvrzí, dvěma poplužími, čtyřmi malými rybníčky, třemi lesy, loukou a patronátem zdejšího kostela. Z toho je patrno, že tvrz se po dědickém vyrovnání dostala na Janův podíl. Ten zde zřejmě příliš nesídlil, protože tvrz se roku 1406 jmenuje jako zkažená. Nabízí se však domněnka, zda k jejímu poškození nedošlo při nějaké vojenské nebo loupežné akci. Ta je doložena v souvislosti s osobou Ondřeje z Pavlovic z rodu erbu lilie – Zástřizlovců, který držel v této době v Pačlavicích blíže neurčené zboží. Na tomto zboží utrpěl v roce 1405 od Jana mladšího Pušky z Kunštátu a jeho bratra Heralta škodu ve výši 100 hřiven grošů. Přitom mohla být poškozena také pačlavická tvrz.
Filip se připomíná ještě na samém počátku husitských válek. Ještě než došlo v důsledku válečných událostí k uzavření zemských desek, zapisuje roku 1420 na svobodném dvoře v Pačlavicích s dvěma poplužími věno Evce, manželce Ješka z Horky. Další období, provázené válečnými výboji husitů, zůstává v dějinách Pačlavic bez přímých dokladů.
Z tohoto důvodu nevíme, zda pačlavická tvrz přetrvala válečná léta bez pohromy, či zda musela být nějak obnovována. První zmínky po skončení válek přicházejí teprve v roce 1437, kdy byly opět otevřeny moravské zemské desky. Zmínka se objevuje v roce 1466, kdy Filip z Pačlavic, syn výše jmenovaného Filipa, zapsal věno své manželce Perchtě ze Žerotína. Jako součást statku se zde uvádí rovněž tvrz s dvorem o dvou poplužích.
Poté opět na delší období téměř tří desetiletí se písemné prameny odmlčují. Pačlavice vstupují do povědomí opět teprve na počátku devadesátých let 15. století, kdy se nalézaly v rukou Petra z Pačlavic. Z nepřímých dokladů víme, že se v roce 1486 po statku psal Václav z Pačlavic, zřejmě Filipův syn, po jehož smrti získává zboží již uvedený Petr, který byl Václavovým synem.
Petr umírá zřejmě roku 1492. Toho roku poručnící jeho statků postoupili „ves Pačlavice, tvrz s dvorem poplužným, s kostelním podacím“, ves Lhotu s veškerým příslušenstvím Mikulášovi z Hofu. I nadále však zůstávala určitá část obce oddělena od statku, kterým na konci 15. století disponoval Mikuláš z Hofu. Jednalo se o několik usedlostí v Pačlavicích, kterými na počátku 16. století disponovala Ludmila ze Šternberka a které byly také spolu s jinými šternberskými statky na jihovýchodní Moravě přičleněny k lukovskému panství. Tuto část zboží získává posléze Jan Kobík z Opatova a na Majetíně a od tohoto rodu je roku 1522 kupuje Mikuláš z Hofu a na Pačlavicích.
Tehdy také dochází k naprostému sjednocení dosud značně roztříštěného pačlavického statku, zřejmě ponejprv ve svých dějinách se tak ves Pačlavice ocitá v jedněch šlechtických rukou pod správou jediné vrchnosti. V této době dochází také k prvním pokusům o výraznější rozšíření ekonomického zázemí zdejšího feudálního sídla. V roce 1523 vydal Jan Cedlar z Hofu listinu, jíž osvobozuje své poddané z městečka Pačlavic a ze vsi Dětkovic od povinnosti šenkovat v obecních hostincích panské víno. Z listiny vyplývá, že již tehdy byl dán základ ke vzniku nového urbanisticko sociálního uspořádání dosavadní vesnice pod tvrzí. Ke skutečnému vysazení Pačlavic na městečko však dochází teprve v roce 1538, kdy je na žádost Viléma Prusinovského z Víckova povýšil král Ferdinand I. Za současného stavu poznání není známo, jak se tyto změny dotkly urbanistické kompozice obce, zejména ve vztahu k feudálnímu sídlu s jeho hospodářským zázemím.
Cedlarové z Hofu náleželi mezi cizí šlechtu, která se na Moravu dostává v průběhu druhé poloviny 15. století pravděpodobně z německy mluvících zemí. Již roku 1503 rozšiřuje pačlavický statek o sousední zboží. Od Tobiáše z Hory Obřanské kupuje dvůr se čtyřmi a půl lánem v Dětkovicích a s 11 osedlými v téže vsi. Stejné zboží, totiž dvůr s 11 osedlými v Dětkovicích, kupuje Mikuláš z Hofu roku 1511 od bratří z Veselice. Václav z Hofu je jmenován mezi rukojmími bohdalického statku, který roku 1554 prodávali Janu Sedlnickému z Choltic. Tentýž byl o rok později rukojmím statku Dobročkovic, uvolněném po smrti Jeronýma z Božic.
Roku 1526 je jako majitel pačlavického statku uvádí „Mikuláš Pačlavský“, tedy již dříve uvedený Mikuláš z Hofu, který přiznává pro turecké války tři zbrojné koně. Po něm vlastnil Pačlavice jeho syn Václav Cedlar z Hofu, za něhož byla roku 1546 sepsána smlouva o hranicích pozemků mezi Pačlavicemi a Prasklicemi. V roce 1566 zaměnil Václav Cedlar svým poddaným z Pačlavic roboty u pačlavických rybníčků za stálý plat. Byli však povinni nadále robotovat při haltýřích, opravovat a udržovat strouhy k rybníkům, na mlýn a k pivovaru.
Přibližně od konce šedesátých let 16. století vlastnil Pačlavice Jan Cedlar z Hofu. Půjčky okolním šlechticům ukazují, že byl finančně velice dobře zajištěn. Připomíná se v roli svědka na závěti Erazíma z Bobolusk a na Zdounkách v roce 1569. Počátkem sedmdesátých let 16. století vypomohl značnou sumou peněz majiteli nedalekého panství Litenčice. Roku 1587 zapůjčil olomouckému biskupovi Pavlovskému 1000 zlatých na cestu do Polska. Smlouvou s Bohunkou z Žerotína získává v roce 1589 panství Zlín s tvrzí, městem a dalšími městečky a vesnicemi. Tato transakce však byla posléze napadena Janem Jetřichem z Kunovic a byla dořešena převodem vlastnických práv na zlínský statek v roce 1596, kdy Jan Cedlar z Hofu a na Pačlavicích získává od Zdeňka Žampacha z Potštejna a na Světlově Zlín do své právoplatné držby. Zisk nového panství se odrazil v rozšíření jeho predikátu, nadále se tak píše Jan Pačlavský z Hofu a na Zlíně a Pačlavicích.
Ještě roku 1603 rozšířil Jan Cedlar Pačlavský z Hofu dosavadní panství o statek Ořechov s tvrzí a jejím příslušenstvím. Později se však již neuvádí a roku 1606 je jako majitel Pačlavic zmíněn Kryštof Cedlar z Hofu na Zlíně a Pačlavicích.
To se však již držba Pačlavic rodem z Hofu, trvající celých 130 let, chýlila ke konci. V roce 1612 prodává Kryštof Cedlar, který krátce před tím připojil ke svým državám také statek Otrokovice u Zlína a své aktivity tak přesunul více na východ Moravy, Pačlavice s jejich příslušenstvím Janu Bukůvkovi z Bukůvky na Ivanovicích a Třemešku. Statek tehdy obsahoval „tvrz, dvůr a městečko Pačlavice s kostelním podacím, ves Dětkovice, ves Lhotka, ves Pornice s dvory poplužnými, s mlejny, s rybníky, s pivovarem, se sirotky zběhlými i nezběhlými, s lesy a horami, chrastinami a se vším tím příslušenstvím, což k též tvrzi, městečku, vesnicím, dvorům a mlejnům od starodávna náleží“. Panství bylo oceněno na 33 tisíc zlatých. Smlouva poskytuje zajímavou informaci, týkající se majetkových poměrů v Pačlavicích krátce před datem realizace transakce. Uvádí, že pačlavický statek byl již před tím, není známo od jakého data, Janu Bukůvkovi zastaven, a to za sumu 25 tisíc zlatých, které měly být od kupní ceny odečteny.
Jan Bukůvka umírá roku 1620, v samých počátcích třicetileté války a převážnou většinu jeho statků dědí jeho syn Bernard. Ten umírá již o jedno desetiletí později a majetky odkazuje své manželce Anně Marii Soběkurské ze Soběkur. Protože jeho rodová větev po mužské linii vymřela, postoupila Anna Marie svá panství Ivanovice, Pačlavice a Třemešek v prosinci roku 1643 jediné dceři Anně Kateřině.
Anna Kateřina byla věrnou katoličkou. Provdala se za Maxmiliána Valentina hraběte z Martinic, syna Jaroslava Bořity z Martinic, jednoho z místodržících, vyhozených roku 1618 z okna Pražského hradu. Díky tomuto sňatku se stala příbuznou sociálně nejvýše situovaných osob v tehdejší stavovské hierarchii české koruny.
Náboženské přesvědčení Anny Kateřiny vyvrcholilo v roce 1682 založením karmelského bratrstva. Záhy po svém sňatku odchází do Čech a svá moravská panství postupně prodává. Pačlavice postupuje roku 1649 svému otčímu Janu Jakartovskému ze Sudic, po němž je v roce 1667 zdědila jeho dcera Johanka Růžena, provdaná Chorynská z Ledské. Ta postoupila Pačlavice s jejich příslušenstvím v prosinci roku 1678 synovi Františku Adamovi Chorynskému z Ledské, po kterém je podle poslední vůle zdědil jeho syn František Karel.
V roce 1671 byl proveden soupis všech komínů na panství, realizovaný vyhlášením tzv. komínové daně, počítané právě z počtu komínů. Soupis uvádí především seznam jednotlivých vrchnostenských staveb. V Pačlavicích se kromě zámku tehdy připomíná ještě hospodářský dvůr, pivovar, bednárna, domek zahradníka, palírna, hostinec, kovárna, mlýn a ovčinec. Na zámku jsou tehdy vyčísleny čtyři komíny, což při srovnání s jinými panskými sídly této doby představuje velice malý sídelní objekt.
Třicetiletá válka nebyla k Pačlavicím příliš příznivá. V roce 1643 je pačlavický statek označen jako „úplně zkažený“. Přímý vliv válečných událostí není doložen. V červnu toho roku táhla švédská vojska pod přímým velením Lennarta Torstensona od Olomouce k Prostějovu a posléze obsadila také Kroměříž, která byla tehdy značně poškozena. V Červenci toho roku zamířila Torstensonova vojska na Přerovsko a dále k severovýchodu. Po dobytí Kroměříže ležel Torstenson nějaký čas u Tovarová a Horní Moštěnice. Počátkem září odtud vyrazil k Mikulovu. Je pravděpodobné, že jeho vojska se přitom dostala do těsné blízkosti Pačlavic, pokud zde nebyla již dříve. Tehdy zřejmě zaniká blízká Lhota, která si na své obnovení musela počkat další půlstoletí.
Poškození panství byla postupně napravována, ovšem ještě v roce 1656 byla v obci asi čtvrtina domů pustých. Jak se válečné události podepsaly na budově zámku, jak je bývalá tvrz uváděna od druhé poloviny 17. století v souladu s dobovými zvyklostmi, není známo. Změna kategorie šlechtického sídla neměla zřejmě odraz v jeho stavební podobě. Ta získává nový vzhled pravděpodobně teprve později.
František Karel Chorynský umírá roku 1741 a Pačlavice přebírá jeho nejstarší syn Matyáš hrabě Chorynský, kanovník olomoucký, později probošt brněnský a olomoucký kapitulní děkan. Statek byl v době převodu oceněn na 120 000 zlatých. Novým majitelem byl však natolik zadlužen, že byl dán do dražby a 30. července roku 1757 byl prodán bratru dosavadního majitele Ignáci hraběti Chorynskému a jeho manželce Marii Barboře, rozené z Hodic za sumu 106 000 zlatých. Ti se domluvili s věřiteli a dluh vyrovnali. Po smrti Marie Barbory dědí Pačlavice její dcera Marie Anna, provdaná hraběnka Prinzenstein. Statek jí byl převeden v roce 1791. Nová majitelka držela Pačlavice do roku 1814, kdy je prodala za 260 000 zlatých Arnoštovi knížeti Arenbergovi. Ten je ve své závěti z 18. června roku 1832 odkázal své dceři Arnoštce kněžně Arenbergové. Do zemských desek byl převod zapsán roku 1836. V roce 1833 vznikla na zámku tzv. Špitálka, což je dům pro staré a nemocné poddané a lidi po pracovním úraze.
V rukou nové majitelky však panství příliš dlouho nezůstalo. Již roku 1841 je darovala Kongregaci Milosrdných sester sv. Vincence de Paul, která byla založena ve Vídni v roce 1832. Řádové sestry přizpůsobily zámek pro sociální péči. Vedle Špitálky zde dále vznikl dětský útulek a dívčí škola, kde se vyučovaly děvčata z panství v ručních pracích.
Zámek zůstal v držení Kongregace až do roku 1946, kdy byl zabrán státem a byl spravován Okresním národním výborem v Kroměříži. I po válce sloužil zámek jako starobinec, později domov důchodců, řízený Charitou, po jejím zrušení byl ve správě OÚSS v Kroměříži. V padesátých letech byla provedena generální oprava zámku.
Od 01.07.2006 je zámek ve vlastnictví obce, v zámku jsou nadále poskytovány pobytové sociální služby (domov pro seniory, domov pro osoby se zdravotním postižením, odlehčovací služby), za tím účelem obec Pačlavice zřídila příspěvkovou organizaci Sociální služby Pačlavice.
V roce 1760, 11. června, zámecká budova údajně vyhořela a poté byla vystavěna v nynější podobě. Bližší doklady k těmto událostem však nebyly zjištěny. Z roku 1798 se zachoval skromný popis zámku a dalších vrchnostenských budov. Tento popis uvádí, že zámek je postaven „na malé vyvýšenině, je patrový, vybavený nejnutnějším zařízením. Budovy jsou v dobrém stavu. Před zámkem se nacházely stáje, zčásti nově vystavěné, určené pro 12 kusů koní. Dále se zde nalézalo obydlí stájného, dvě kůlny na vozy, rovněž nově vystavěné.“ V areálu zámku se nacházely dva klenuté sklepy, třetí velký sklep byl umístěn pod sýpkou. Poblíž zámku existovala tehdy bývalá lednice.
V roce 1827 je areál zámku zachycen na nejstarší katastrální mapě, vypracované podle přesného terénního vyměřování. Mapa zachycuje zámecký komplex spolu s vlastním intravilánem Pačlavic v jeho historické podobě před novodobým sídelním rozvojem. Čtyřkřídlá budova zámku, doplněná na severních nárožích nakoso položenými věžovitými rizality s výrazným předloženým schodištěm, se dispozičně zřejmě od dnešního stavu nelišila. Je položena na okraji zámecké zahrady, situované výrazně níže západně od zámku. Vlastní budovu obklopuje jen malá zahradní plocha. Na severu, směrem ke kostelu, navazuje na zámeckou budovu plocha předzámčí, sestávající z dvojice dlouhých budov, uzavírajících prostor předzámčí od severu. Odděluje je vstupní prostor, spojující zámecký areál s vlastním intravilánem Pačlavic. Další budovy uzavírají prostor předzámčí na východě. Z nich za zmínku stojí pouze velká obdélná stavba, položená východně od zámku, obsahující vrchnostenské kanceláře, úřady a byty zaměstnanců panství. Jižně od zámku je patrná nápadně okrouhlá plocha, obklopená úzkým zatravněným pásem, do níž ústí přímá spojovací cesta, vedoucí od hostince Kratochvilky. Vpravo od tohoto vstupu uzavírá zámecký areál dlouhá hospodářská budova. Jihozápadně od zámku je situován objekt vrchnostenského pivovaru.
